Rychlost, genialita a tragédie: Život Kena Milese

Inženýr, závodní jezdec a neúnavný perfekcionista. Ačkoliv nikdy neusiloval o slávu, Ken Miles se nesmazatelně zapsal do historie motorsportu .

Mládí

Ken Miles – celým jménem Kenneth Henry J. Miles se narodil 1. listopadu 1918 Ericovi Milesovi a Clarice Jarvis v Sutton Coldfield v Anglii . Ve svých 15 letech potkal svou budoucí manželku Mollie a zároveň se v tomto období začal projevovat jeho inženýrský talent, a tak opustil školu a nastoupil jako učeň do Wolseley Motors .

Když začala druhá světová válka, Miles byl povolán do protiletadlové jednotky Britské teritoriální armády , a to pouhých osm týdnů před dokončením učňovského programu. O rok později se stal instruktorem jízdy v Blackpoolu. V roce 1942 ho povýšili na štábního seržanta a v roce 1944 se zúčastnil vylodění v Normandii jako součást tankové jednotky.

Po válce pracoval v Morris motors a 28. září 1950 se mu a Mollie narodil syn Peter. O rok později se společně přestěhovali do USA.

Závodní kariéra

Vzestup Kena Milese začal hlavně po druhé světové válce, konkrétně 23. dubna 1949. Tehdy poprvé závodil na okruhu Silverstone . V té době se jeho jméno objevilo v časopise Motor Sport , jako jezdec za automobilku Frazer Nash s vozem poháněným motorem Mercury V8 , se kterým se účastnil různých závodů do vrchu.

Když se v roce 1951 přestěhoval do Spojených států, začal pracovat pro společnost Gough Industries a zároveň za ni začal startovat v závodech se sériovým vozem MG-TD s objemem 1250 ccm. V roce 1953 zaznamenal Miles své první vítězství v USA na trati v Pebble Beach a během tohoto roku vyhrál každý závod ve třídě do 1500 ccm.

Vůz MG byl později upraven – dostal motor o objemu 1500 ccm a získal přezdívku „Flying Shingle“ . S tímto vozem byl úspěšný ve třídě SCCA Modified , kde soupeřil mimo jiné i s hercem a automobilovým nadšencem Jamesem Deanem . V roce 1956 pak přešel na Porsche 550 a o rok později, v roce 1957, namontoval motor a převodovku z Porsche do karoserie Cooperu.

Cesta k závodní legendě

V letech 1958 až 1963 Ken Miles vyhrál 38 ze 44 závodů, kterých se zúčastnil. Začal také příležitostně závodit za automobilku Sunbeam . Brzy si ho všiml Carroll Shelby , který ho později angažoval jako testovacího jezdce a závodníka pro projekt Cobra . Toto partnerství bylo později ztvárněno ve filmu Ford vs. Ferrari (2019). Miles se rovněž podílel na vývoji vozu Sunbeam Tiger .

Ačkoliv je Milesovo jméno neodmyslitelně spojeno se značkou Ford , čas od času závodil také s vozy Ferrari – například s Ferrari 375 Plus Spider , se kterým v roce 1955 dojel třetí za Erniem McAfee a Philem Hillem . Hill se k němu později přidal v týmu Shelby , stejně jako další slavní jezdci: Parnelli Jones, Dan Gurney, Bob Bondurant, Chris Amon, Bruce McLaren a Roy Salvadori .

Miles exceloval nejen jako jezdec, ale i jako vynikající inženýr. Jeho mimořádný talent pomohl Shelbymu k získání titulu USRRC v roce 1964. V roce 1965 zvítězil spolu s Lloydem Rubym v závodě Daytona Continental 2000 km , dojel druhý v závodě 12 hodin Sebringu s Bruceem McLarenem ve voze Ford GT40 a vyhrál také na Laguna Seca s vozem Cobra . Miles s Rubym poté vyhráli i 24hodinovku Daytona v roce 1966 pro Ford s vozem GT40 MKII-B , přičemž všechny tři první příčky obsadily právě vozy GT40 . Tato dvojice zvítězila také v březnu téhož roku na Sebringu , a to s GT40 roadsterem X1 .

Prohra, která se zapsala do dějin

Kenův největší triumf měl však přijít v závodě 24 hodin Le Mans. V roce 1966 vozy Ford GT40 MKII zcela dominovaly a obsadily první čtyři místa. Během závodu museli jezdci Jerry Grant a Dan Gurney kvůli prasklé hlavě motoru odstoupit. Ford , jakožto vedoucí týmu, následně nařídil Shelbymu zajistit synchronizovaný dojezd do cíle, který měl symbolizovat jednotu a týmové vítězství. Miles s Dennym Hulmem byli v čele, těsně před McLarenem a Amonem . Miles zpomalil, ale uvědomil si, že v případě „mrtvého“ dojezdu by o vítězi rozhodovala startovní pozice a McLaren by se stal vítězem. S rozhodnutím Fordu se smířil a cílovou čáru přejel jako oficiálně druhý . Vítězem se stal Bruce McLaren .

Poslední jízda

Po Le mans Ken pokračoval dál ve svém životě, ale žádný úspěch se už bohužel nekonal. 17. srpna 1966 se mu stalo osudným testování experimentálního prototypu J-car na okruhu Riverside , při kterém zahynul.

Dodnes se neví přesný důvod, proč před zatáčkou vůz náhle vybočil mimo trať. Jisté ale je, že Ken zemřel při tom, co miloval .