Rychlost, genialita a tragédie: Život Kena Milese

Inženýr, závodní jezdec a neúnavný perfekcionista. Ačkoliv nikdy neusiloval o slávu, Ken Miles se nesmazatelně zapsal do historie motorsportu.

Mládí

Ken Miles – celým jménem Kenneth Henry J. Miles se narodil 1. listopadu 1918 Ericovi Milesovi a Clarice Jarvis v Sutton Coldfield v Anglii. Ve svých 15 letech potkal svou budoucí manželku Mollie a zároveň se v tomto období začal projevovat jeho inženýrský talent, a tak opustil školu a nastoupil jako učeň do Wolseley Motors.

Když začala druhá světová válka, Miles byl povolán do protiletadlové jednotky Britské teritoriální armády, a to pouhých osm týdnů před dokončením učňovského programu. O rok později se stal instruktorem jízdy v Blackpoolu. V roce 1942 ho povýšili na štábního seržanta a v roce 1944 se zúčastnil vylodění v Normandii jako součást tankové jednotky.

Po válce pracoval v Morris motors a 28. září 1950 se mu a Mollie narodil syn Peter. O rok později se společně přestěhovali do USA.

Závodní kariéra

Vzestup Kena Milese začal hlavně po druhé světové válce, konkrétně 23. dubna 1949. Tehdy poprvé závodil na okruhu Silverstone. V té době se jeho jméno objevilo v časopise Motor Sport, jako jezdec za automobilku Frazer Nash s vozem poháněným motorem Mercury V8, se kterým se účastnil různých závodů do vrchu.

Když se v roce 1951 přestěhoval do Spojených států, začal pracovat pro společnost Gough Industries a zároveň za ni začal startovat v závodech se sériovým vozem MG-TD s objemem 1250 ccm. V roce 1953 zaznamenal Miles své první vítězství v USA na trati v Pebble Beach a během tohoto roku vyhrál každý závod ve třídě do 1500 ccm.

Vůz MG byl později upraven – dostal motor o objemu 1500 ccm a získal přezdívku „Flying Shingle“. S tímto vozem byl úspěšný ve třídě SCCA Modified, kde soupeřil mimo jiné i s hercem a automobilovým nadšencem Jamesem Deanem. V roce 1956 pak přešel na Porsche 550 a o rok později, v roce 1957, namontoval motor a převodovku z Porsche do karoserie Cooperu.

Cesta k závodní legendě

V letech 1958 až 1963 Ken Miles vyhrál 38 ze 44 závodů, kterých se zúčastnil. Začal také příležitostně závodit za automobilku Sunbeam. Brzy si ho všiml Carroll Shelby, který ho později angažoval jako testovacího jezdce a závodníka pro projekt Cobra. Toto partnerství bylo později ztvárněno ve filmu Ford vs. Ferrari (2019). Miles se rovněž podílel na vývoji vozu Sunbeam Tiger.

Ačkoliv je Milesovo jméno neodmyslitelně spojeno se značkou Ford, čas od času závodil také s vozy Ferrari – například s Ferrari 375 Plus Spider, se kterým v roce 1955 dojel třetí za Erniem McAfee a Philem Hillem. Hill se k němu později přidal v týmu Shelby, stejně jako další slavní jezdci: Parnelli Jones, Dan Gurney, Bob Bondurant, Chris Amon, Bruce McLaren a Roy Salvadori.

Miles exceloval nejen jako jezdec, ale i jako vynikající inženýr. Jeho mimořádný talent pomohl Shelbymu k získání titulu USRRC v roce 1964. V roce 1965 zvítězil spolu s Lloydem Rubym v závodě Daytona Continental 2000 km, dojel druhý v závodě 12 hodin Sebringu s Bruceem McLarenem ve voze Ford GT40 a vyhrál také na Laguna Seca s vozem Cobra. Miles s Rubym poté vyhráli i 24hodinovku Daytona v roce 1966 pro Ford s vozem GT40 MKII-B, přičemž všechny tři první příčky obsadily právě vozy GT40. Tato dvojice zvítězila také v březnu téhož roku na Sebringu, a to s GT40 roadsterem X1.

Prohra, která se zapsala do dějin

Kenův největší triumf měl však přijít v závodě 24 hodin Le Mans. V roce 1966 vozy Ford GT40 MKII zcela dominovaly a obsadily první čtyři místa. Během závodu museli jezdci Jerry Grant a Dan Gurney kvůli prasklé hlavě motoru odstoupit. Ford, jakožto vedoucí týmu, následně nařídil Shelbymu zajistit synchronizovaný dojezd do cíle, který měl symbolizovat jednotu a týmové vítězství. Miles s Dennym Hulmem byli v čele, těsně před McLarenem a Amonem. Miles zpomalil, ale uvědomil si, že v případě „mrtvého“ dojezdu by o vítězi rozhodovala startovní pozice a McLaren by se stal vítězem. S rozhodnutím Fordu se smířil a cílovou čáru přejel jako oficiálně druhý. Vítězem se stal Bruce McLaren.

Poslední jízda

Po Le mans Ken pokračoval dál ve svém životě, ale žádný úspěch se už bohužel nekonal. 17. srpna 1966 se mu stalo osudným testování experimentálního prototypu J-car na okruhu Riverside, při kterém zahynul.

Dodnes se neví přesný důvod, proč před zatáčkou vůz náhle vybočil mimo trať. Jisté ale je, že Ken zemřel při tom, co miloval.